S KRYSAŘÍKEM NA DOVOLENÉ - VÍDEŇ

Krysařík má z hlediska cestování obrovskou přednost ve své "skladnosti" a tudíž i nenápadnosti. Každý majitel takového drobečka ví, že ho lze brát s sebou téměř kamkoli. Tedy kamkoli, kde nehrozí, že při "prozrazení" přítomnosti zvědavým vykouknutím z transportní taštičky nebudete vykázáni. Čímž jsem již u cestovatelské zkušenosti, o kterou se s vámi chci podělit.

Vloni i letos jsme jeli za přáteli do Vídně. Samozřejmě, že naše Majka, rozená Alexa, jela s námi. Jiná možnost ani nebyla, protože kdykoli jsem se, byť na pár hodin, vzdálila, tvářila se, že okamžitě umře žalem. Ta malá citová vyděračka se ode mne nehnula samozřejmě ani v domě našich přátel a kdykoli, třeba náhodně, zůstala někde za dveřmi, začala plakat, tedy výt. Občas se ale chovala jako veledůležitý pes a hlídala. K nevelké radosti paní domu vyhnala jiného miláčka - šestikilového kocoura Morliho (původem z Čech, ale češtinu již zapomněl) a rozštěkávala psy z okolních domů poklidné vilové čtvrti (byť doma štěká naštěstí jenom přiměřeně). Zejména při té první návštěvě bylo jasné, že ji samotnou v domě nenechám a do víru velkoměsta na Dunaji vyrazí s námi. Absolvovala tak mnoho atrakcí v Pratru, včetně jízdy na populárním kole (Wiener Riesenrad). Výhled z nejvyššího bodu (výše 65 m) prospala, asi ji to mírné houpání kabinky uklimbávalo. Pokud jsem ji vyndala z taštičky a vedla na vodítku, mnoho zraků k ní upřelo pozornost. Poznala jsem města, kde jsou lidé mnohem "kontaktnější" než ve Vídni a snad možná i proto se mne zrovna tady nikdo nezeptal (byť zvědavost vidět byla!), co že je to za ráci. Jak ráda a hrdě bych řekla, že ten můj mazánek je Prager Rattler.

Letos nás, kromě jiných kulturních zážitků, z těch "zvířecích" lákala návštěva vídeňského akvária (Haus des Meeres, Vivarium Wien). Tato bývalá věž protivzdušné obrany (Flakturm, tedy věž na protiletadlová děla), je betonový monolit, jehož odstranění by po válce bylo finančně náročné. Nyní je využitá opravdu skvěle. Uvnitř jsou akvária a vivária (v několika patrech), část je proměněna na tropický deštný prales, z něhož hledíte na kousek Vídně, zvenku pak horolezecká stěna. A u vchodu? Malá, ale přece, cedulka s přeškrtnutým psem. Myslete si co chcete, ale zase nebyla jiná možnost (kromě odpuštění si návštěvy), než to risknout. Netušila jsem, že v části velkého skleníku (deštný prales) volně pobíhají roztomilé opičky. Z obavy, aby se náhodou nějaká zvědavá poloopice nevrhla do taštičky s přibližně stejně velkým zvířetem, jsme tuto část absolvovali rychleji. A nejen to - dovedete si představit, jaká je v takovém místě asi teplota a vzdušná vlhkost, natož v nějaké molitanové taštičce. Moje maminka, která je spíše na umění nežli hady či želvy, se obětovala, převzala Majku, která začínala dýchat s vyplazeným jazykem, a nechala nás - přírodymilovné - abychom zvládli v klidu i vše ostatní, včetně krmení žraloků.

Zážitky máme pěkné, ale jak jak vidíte, z hlediska chovatelů-cestovatelů i zkušenosti, které považuji za dobré alespoň takto předat dál. Takže do Schönbrunnu (tj. i ZOO) a "Domu moře + Vivaria" se určitě běžte podívat, ale raději bez krysaříka.

A co se fotodokumentace týče, žádnou raději nenabízím - vždyť pohled na čenich krysaříka zvědavě vykukujícího z taštičky jistě všichni dobře znáte.

Petra Zaviačičová