Woko - hlídač novinek



Poslední aktualizace:
12.12.2017
 

pejsci „Ožral Osmana Laffitu!“
S těmi slovy vstoupila před nedávnem do mé pracovny moje žena Johana a smutně se na mě zadívala. Vím, že si po ránu, když vstane, pustí nějaké to televizní Dobré jitro nebo Snídani a že se dnes už ve všech televizích objevují mezi zprávami víceméně důležitými i zprávy bulvárního rázu. Proto jsem se naivně zeptal:
„Laffitu někdo opil? Co už se všechno lidi hned po ránu nedovědí! A kdo?“
Johana si povzdechla: „Ale ne. Lupino okousal moje drahocenné brejle!“
A tak se mi teprve dostalo bližšího vysvětlení: Žena si večer pustila televizi a usnula při ní. Lupínek jí během spánku opatrně sňal s nosu cenné brýle, leč místo toho, aby je opatrně odložil a zabránil tak jejich případnému poškození, odtáhl si je mezi své hračky a tam se pak s chutí pustil do vlastních „úprav“ původního Laffitova designu. Odneslo to ono důležité místo mezi dvěma skly a pak jedna nožička.

„Co budeme dělat?“ zeptal jsem se připitomněle.
„Co by? Nemůžeme dělat nic. Jdu se to pokusit spravit,“ odpověděla manželka a odešla.
Zamyslel jsem se nad naším psíkem a v paměti se mi zničehožnic vybavil začátek románu Jindřicha Plachty, Pučálkovic Amina. Jak Pučálkovi našli po odjezdu cirkusu na místě, kde měl předtím rozbitý svůj stan, opuštěné šťěňátko. Přinesli si ho domů a pak se nestačili divit – psímu štěněti začínal podivně narůstat krk…však ten příběh asi znáte.
Tak tedy ne, že by se něco podobného dělo u nás, z Lupina se zaručeně žádná žirafa nevyklube, ale takový zarputilý hlodavec? Ba ne, tu myšlenku jsem ihned zapudil. To bychom Lupina nesměli znát v té podobě, kdy znenadání usne. Unaven věčnou těkavou zvědavostí a touhou po hře, která ho nenechává na pokoji, nakonec zkrotne a začne se pojednou chovat jako mazlivý andílek. V tu chvíli mě i mé ženě může být celý módní návrhář Osmany Laffita ukradený a vzájemně se načapáme, jak dovedeme také pěkně šišlat a vypouštět z úst ty nejstupidnější citoslovce. Doma i na zahradě je občas slyšet: „Ňu ňu ňu“ a „ťuťu“ a ještě častěji pak slova nemající vůbec žádný význam, jako například: „Moňo moňo“ či „Aďobaďo“. Ještě že žijeme ve vesničce, kde jsou od sebe domky dostatečně vzdálené a nehrozí tedy nebezpečí, že by k nám někdo poslal psychiatra.

Co se jinak ještě odehrálo za poslední měsíc? Hlásím, že Lupínek měl několik psích návštěv. Labradorku Andulku a později – dokonce na celý týden – polopapilonku Kikinku a bígla Vojtu, které si k nám sebou přivezla moje švagrová Marta. Přiznám se, že pokaždé, když se má Lupino setkat s nějakým psem, jsem velmi nervózní. Kikinka (a před ní Andulka) byla v pohodě, ale Vojta? Zprvu se zájmem Lupina očuchal, což mu naše psisko oplatilo, a pak už si ho příliš nevšímal. Pravda, i Vojta není ještě tak zcela dospělý, čili nějaké ty hry byly na denním pořádku, ale Lupinův nadbytek energie o dva roky starší Vojta přece jen už neměl. Anebo spíš neměl náladu. Budiž k jeho cti přičteno, že si od malého ďáblíka nechal líbit v podstatě všechno.
Až teprve po několika dnech se náhle ztratil. Tedy – on, jsa bíglem, se ztrácel každou chvíli – ale tohle zmizení nám bylo trochu divné. Nikdo si totiž nebyl vědom toho, že by otevřel venkovní dveře. A Lupino zmizel také! Nastalo volání a hledání.
Za chvíli se vše vysvětlilo: Vojta před dotěrným Lupinem vyskočil v koupelně na pračku, kde se uvelebil a dosáhl tak konečně kýženého klidu, aniž by ho naše milé štěně mohlo obtěžovat. Bíglovi jsme za jeho nápad zatleskali, zatímco malému trpaslíkovi s nechápavým zoufalým pohledem, jsme tuto výchovnou lekci ze života z celého srdce přáli.
Už také proto, že se na tu pračku bohužel všichni nevejdeme.

Z časopisu "Pes přítel člověka" č. 4
Copyright © Suchý Ondřej, 22.3.2007
Foto © Johana Suchá



    Nahoru
 



 
 
KPPPK je jediným oficiálním klubem zastřešeným ČMKU s možností vydávat rodokmeny pro pražské krysaříky. Žádné jiné občanské sdružení nemá tento status a nezastřešuje chov pražského krysaříka.
 
 
 

Klub přátel psů pražských krysaříků 2009 - 2017 - správce webu - Pavla Čiháková - webmaster - Rubik