ŽIVOT S OCHRNUTÝM PEJSKEM

Chtěla bych vám napsat příběh, který se stal v naší rodině. Mám fenku – křížence krysaříka a hladkosrstého pinče a ta měla loni v květnu štěňátka. Jednu fenku si vzala mamka a pojmenovala ji Sirael. Na podzim začala kulhat na levou zadní nohu a následně na ni přestala našlapovat úplně a rentgen odhalil deformaci kyčelního kloubu, byla tedy koncem prosince na operaci, při které jí byl kloub odstraněn. Potom s ní musela mamka cvičit, protože svaly na noze byly dost atrofované. Už to vypadalo, že se na nohu co nevidět postaví, jenže koncem ledna se to stalo – mamka vezla v autě ji a ještě fenku stafordširského bullteriera a měla nehodu - protijedoucí auto vjelo do protisměru, srazili se a do mamky ještě narazilo auto jedoucí za ní a vyhodili ji ze silnice. Naštěstí se jí nestalo nic vážného, ta větší fenka měla ránu nad okem a byla v šoku, ale Sirael si poranila páteř a ochrnula. Při prvotním vyšetření na entgenu zjistili, že má naštíplý třetí obratel od ocásku, museli jsme ji držet v klidu, aby se moc nehýbala, na zadní nohy sice nemohla, ale občas s nimi škubala a vrtěla ocáskem. Asi po týdnu nám řekli, abychom s ní začali cvičit a že by se měla každým dnem postavit. Ona měla ještě ten handicap, že levá noha byla po operaci. Jenže po cvičení z nohou vymizely veškeré reakce, které tam předtím byly, tak ji mamka vzala a jela s ní do Brna na kliniku Jaggy. Tam nové rentgenové snímky bohužel odhalily ještě rozdrcený obratel na úrovni plic, což jsme vůbec netušili. Bylo prý štěstí, že neochrnula na dýchací cesty. A nechápu, že to nezjistili ihned po nehodě, kdy se s tím dalo ještě něco dělat. Prý to chtělo ihned zafixovat a vůbec žádná cvičení, na to bylo dost času. Právě cvičením se obratel hnul ještě víc a přerušil míchu úplně.

Takže jsme řešili, co dál. Samozřejmě – nejjednodušší je nechat psa utratit, hodně lidí nám to i radilo, ale ono se to snadno řekne, když to není vlastní pejsek. A navíc – nebyl jí ještě ani rok. Tak jsme na internetu začali shánět informace o vozíčcích pro postižené pejsky a našli jsme firmu v Německu a Americe, která je vyrábí a posílá. Sice čekací doba je dva měsíce a také to není nejlevnější záležitost, ale rozhodli jsme se ho pořídit. Naštěstí mám ale šikovného otce a ten podle detailních fotek, které jsme také vytiskli z internetu, vozíček asi za 4 dny postavil. Samozřejmě jsem několikrát předělávali a upravovali výšku vozíčku a uchycení pejska do něj, než to všechno fungovalo tak, jak má, ale nakonec se to povedlo. Takže Sirael už jezdí s vozíčkem, je naprosto spokojená a myslím, že si svůj handicap zas tak moc nepřipouští. Pro lidi je to hodně nápor na psychiku, pokud zůstanou na vozíku, ale psi tohle neřeší. Běhá vesele se zbytkem smečky, občas ji mám na víkend na „hlídání“ a mám pět vlastních pejsků a ona tam dokonala zapadne, dokonce ve městě prohnala cyklistu. Taky se jí občas stane, že neodhadne svoje možnosti a skončí i s vozíčkem na zádech, ale vozík je lehký (0,5 kg) , takže jí neublíží a člověk ji také nenechává bez dozoru. Teď na léto nám veterinář doporučil plavání, že by se mohly v nohou obnovit alespoň určité reflexní pohyby, tak ji bereme do vody, plave, ale přece jen tam chybí akce zadních nohou, tak ji člověk musí trochu podpírat. No a taky se nám stalo, že jsme ji nechali ve vozíčku na břehu a ona za námi plavala i s vozíčkem.

Asi je s ní trochu víc starostí než se zdravým pejskem, např. jí musíme několikrát denně vymačkávat bříško, aby se dokonale vypráznila a nezůstávala jí moč v močovém měchýři, ale dneska jsem moc ráda, že jsme se tenkrát nerozhodli pro tu „nejjednodušší“ cestu a nezbavili se odpovědnosti za postiženého pejska. Tohle si vždycky uvědomím, když se na mě podívá a já vidím v těch jejích očích touhu žít.

Petra Hofmanová
(kliknutím na obrázek si ho zvětšíte do nového okna)