Woko - hlídač novinek



Poslední aktualizace:
12.08.2017
 

Kynologické prohřešky a omyly

RNDr Zdeněk Šebek, CSc.

Jako biolog a zoolog, který se zabýval výzkumem savců, posuzuji standardy plemen psů v některých bodech poněkud jinak než "normální" kynolog. V tomoto článku bych chtěl upozornit na některé jejich problematické požadavky.

Na počátku domestikace vlka a jeho přeměny ve psa věnoval člověk pozornost jen těm vlastnostem a znakům, z nichž měl prospěch. Teprve později docházelo u domestikovaného psa k tělesným odchylkám, podmíněným náhlými dědičnými změnami, nazývanými mutace. Ty se vyskytují u domácích zvířat podstatně častěji než u jejich divoce žijících předků. Výhodné mutace se člověk snažil uchovat výběrem navzájem podobných jedinců pro další chov. Většina mutací, které se během domestikace psa objevily, byla sice v rozporu s “plánem“ přírodního vývoje vlka a psovitých šelem a neměla žádný praktický význam, člověk se je však snažil zachovat jako raritu. Pokud by tyto mutace nebyly záměrně chovatelsky udržovány, poměrně rychle by vymizely, jak to lze názorně doložit na příkladu zdivočelých holubů domácích. Ze směsi ras různých velikostí, tvarů a barev se opět poměrně rychle vytváří forma velmi podobná svému divokému předku, holubu skalnímu. Podobně je tomu i u zdivočelých domácích králíků. Chtěl bych upozornit, že čím je mutační odchylka od přírodního plánu vývoje větší, tím negativnější mohou být její následky.

Problematice chrupu byla a je v kynologii věnována značná pozornost a to jak chybění zubů tak i skusu. Zatímco je v kontinentální Evropě posuzována neplnochrupost vesměs velmi přísně, je anglická kynologie v tomto směru velmi tolerantní a tak je zvláště u anglických plemen chybění zubů poměrně časté, např. u bulteriérů. Ale i u kontinentálních plemen, u nichž je plnochrupost vyžadována již desítky let a neplnochrupí jedinci jsou z chovu důsledně vyřazováni, se v určitém malém procentu chybění zubů stále ještě vyskytuje. Proč tomu tak je? U psovitých šelem je evoluční tendence ke snížení počtu zubů, což postihuje zvláště malé premoláry. Tato tendence byla ještě podstatně posílena domestikací. Chybění malých premolárů je možno zjistit již u tak zvaných bahenních špiců, chovaných ve švýcarských kolových stavbách již před 10.000 lety. Podobná evoluční tendence ke snížení počtu zubů je známa také u lidoopů a u člověka. Třetí stolička chybí relativně často u člověka, méně často u šimpanze a ještě vzácněji u gorily. Vzhledem ke zmíněné evoluční tendenci je možné chybění zubů u psích plemen pouze snížit, nikoliv však stoprocentně odstranit. I když chybění malých premolárů funkci chrupu negativně neovlivňuje, je třeba v chovu plnochrupost preferovat, aby se počet neplnochrupých jedinců nezvyšoval.

Ještě poznámku k tak zvanému psinkovému chrupu, který se před několika desítkami let, kdy psinka byla u psů poměrně častým onemocněním, vyskytoval u psů, postižených tímto onemocněním v době vývinu stálého chrupu. Psi s takto postiženým chrupem bývali vyřazováni z chovu, ačkoliv se v žádném případě nejedná o vadu dědičnou.

                                                           

U většiny psích plemen vyžaduje standard nůžkový skus, klešťový je u některých považován za vadu a to někdy i vylučující z chovu. U vlka i u dalších psovitých šelem je však normální právě skus klešťový. Ten má své funkční opodstatnění, poněvadž slouží k vykusování trnů a ektoparazitů, k čemuž je nůžkový skus zcela nevhodný. Pro “vadný“ klešťový chrup jsou u některých plemen vyřazováni z chovu i jinak po všech stránkách výborní jedinci.

Předkus, při němž jsou řezáky spodní čelisti vysunuty před řezáky čelisti horní, se vyskytuje zvláště u plemen brachycefálních, u nichž je silně zkrácena obličejová část lebky, jako je tomu např. u anglického buldoka, boxera, bordeauxské dogy a některých dalších plemen. Při tomto typu skusu je funkčnost chrupu ještě podstatněji snížena než u skusu nůžkového.

Brachycefalie, o níž jsem se právě zmínil, představuje zásadní odklon od typu hlavy psovitých šelem. Extrémní zkrácení obličejové části hlavy má za následek někdy i vážné zdravotní potíže a to zvláště ve spojení s těžkou stavbou těla. Při vysokých teplotách vzduchu a současné tělesné námaze se nestačí nozdrami nasátý horký vzduch průchodem nad velmi krátkou nosní sliznici ochladit, čímž dochází k přehřátí celého organizmu, končícímu v extremním případě i smrtí. U anglického buldoka vyžaduje standard kromě mimořádně krátké obličejové části hlavy také její extrémní velikost. Vzhledem k velikosti hlavy je pánev úzká a to má za následek velmi těžce probíhající porody, poněvadž velké hlavy štěňat často nemohou pánví projít. U některých fen je normální porod zcela nemožný a je proto nutný chirurgický zákrok, tak zvaný císařský řez. Toto plemeno vynikajících povahových vlastností se svojí tělesnou stavbou snad nejvíce vzdálilo od původního přírodního typu, má i některé další zdravotní problémy a rovněž jeho průměrný věk je proti jiným plemenům psů značně nízký. U boxerů byl zjištěn podstatně častější výskyt nádorů mozku a byla vyslovena doměnka, že to je ve spojitosti s brachycefalií.

Pro plemena rhodéský a thaiský ridgeback je typický hřbetní pruh, ve kterém roste srst obráceným směrem. Je známo, že to je spojeno se signifikantně častějším rozštěpem páteře.

Divoce žijící psovité šelmy mají na zadních nohách čtyři prsty, u psů se někdy vyskytují přídatné páté prsty, tak zvané paspárky. Ty jsou u některých plemen vyžadovány standardem, u beauceronů, briardů a pyrenejských horských psů dokonce dvojité. Pro psy jsou nevýhodné, poněvadž dochází poměrně často k jejich poranění.

Bezsrstá plemena psů, jako mexický či peruánský naháč nebo čínský chocholatý pes, jsou mezi psy raritou. Jejich srstí nechráněná pokožka je při nízkých teplotách vystavena podchlazení či omrzlinám, v letním období při pobytu na slunci úžehu a úpalu.

Vlk a všechny další psovité šelmy mají uši vztyčené, u řady psích plemen byly vyšlechtěny uši poloklopené, klopené či převislé. To sebou přináší některé nevýhody, především nemožnost pohybu uší ve směru zdroje zvuku, u převislých dlouhých a nízko nasazených uší určité snížení sluchu a navíc poněkud častější výskyt zánětů zvukovodů a středního ucha.

U německého ovčáka vyžaduje standard v porovnání k ostatním plemenům mimořádně velké zaúhlení zadních končetin, což je považováno za nutné pro vytrvalý klus. U divoce žijících šelem se vyskytuje velké zaúhlení zadních končetin u druhů, které v žádném případě nelze považovat za dobré a vytrvalé běžce, na příklad u jezevce či u tchoře.

Kostra německého ovčáka                                                  Kostra vlka

Mimořádně vytrvalí klusáci a běžci mezi psovitými šelmami (vlk, dhoul) divoký asijský pes (či australský dingo) mají v porovnání k německému ovčákovi zaúhlení podstatně menší. Je třeba poznamenat, že ještě asi před osmdesáti lety bylo u německých ovčáků zaúhlení zadních končetin značně menší.

Porovnáme-li typické představitele plemene čau čau z dvacátých let minulého století se současnými, jsou mezi nimi rozdíly tak velké, že by je bylo možno považovat za dvě sice blízce příbuzná, přece však samostatná plemena. U starého typu byla hlava menší, oči byly “normální“, dobře otevřené a celá postava byla lehčí stavby. Později byl vyžadován a zdůrazňován tak zvaný “scowl“, typický podmračený výraz s výrazným přivřením očí, takže u současného typu nejsou téměř viditelné. To má samozřejmě za následek zhoršení vidění.

Mimochod, což je současný pohyb přední a zadní končetiny na stejné straně těla, je u vlka příležitostně zcela normální způsob chodu, téměř u všech psích plemen je však považován za vážnou vadu. Pohyb negativně neovlivňuje a kynology byl zavržen zřejmě proto, že se jim nelíbil. Obdobně je tomu i u tak zvaného úzkého chodu, při němž jsou v klusu kladeny končetiny levé i pravé strany v jedné linii. U vlka a lišky je to vcelku běžné, u psích plemen je to vada.

U extrémně krátkonohých plemen, především u jezevčíků, dochází na základě jejich tělesné stavby poměrně často k vyhřeznutí meziobratlových plotének, což má za následek vážné zdravotní problémy. Toto postižení je velmi bolestivé, znemožňuje normální pohyb a v některých případech je jeho odstranění možné jen velice náročnou operací.

U vlka, rozšířeného po obrovském areálu Evropy, Asie a severní Ameriky, je velká variabilita ve velikosti, u jeho potomka psa jsou však rozdíly ještě mnohem větší. Tyto extrémy v obou směrech mají za následek časté nedostatky ve stavbě těla i hlavy a rovněž problémy zdravotního rázu. U trpasličích plemen se často vyskytuje kulatá lebka (jako jablko), vystouplé oči, krátký čenich (tzv. vrabčí), někdy i do dospělosti přetrvávající neuzavřená fontanela (místo srůstu lebečních kostí), případně jiné známky degenerace. U největších psích plemen a to především ve spojení s těžkou stavbou těla, bývají časté nedostatky v tělesné stavbě a zvláště v pohybové mechanice. Také průměrný věk bývá ve srovnání s plemeny střední velikosti nižší.

Oči vlka

Poslední o čem bych se chtěl zmínit je barva oka. U vlka je žlutavá, u převážné většiny psích plemen je vyžadováno zbarvení tmavé. Žlutá barva duhovky zřejmě upomínala na vlka, který byl člověkem nenáviděn a obáván, proto zřejmě bylo toto zbarvení zavrhováno.

Závěrem lze shrnout, že všechno to, co je proti plánu evoluce druhu, příroda "trestá" a to tím přísněji, čím větší je odchylka. Mnohé z toho, na co jsem upozornil, není pro další vývoj kynologie nijak závažné, většinou se jedná jen o věc vkusu, ovšem v případech kdy jde o vážné zdravotní problémy, by se měla Mezinárodní kynologická organizace (FCI) snažit o nápravu úpravou příslušných plemenných standardů.

    Nahoru
 



 
 
KPPPK je jediným oficiálním klubem zastřešeným ČMKU s možností vydávat rodokmeny pro pražské krysaříky. Žádné jiné občanské sdružení nemá tento status a nezastřešuje chov pražského krysaříka.
 
 
 

Klub přátel psů pražských krysaříků 2009 - 2017 - správce webu - Pavla Čiháková - webmaster - Rubik