Woko - hlídač novinek



Poslední aktualizace:
21.07.2017
 

Dědičné choroby psa - problém nejen veterinární

V osmdesátých letech minulého století bylo u člověka popsáno asi 3.500 dědičných chorob, u psa jich bylo do té doby popsáno “jen“ 281. Tento počet však stále narůstá.

K dědičným chorobám je možno řadit dědičně podmíněné malformace (zrůdnost), postnatální (poporodní) poruchy růstu a vývoje, poruchy výměny látkové a imunitního systému, předčasné degenerativní stařecké změny a rovněž některé typy nádorového bujení. Je třeba upozornit, že hranice mezi chorobami podmíněnými vlivy životního prostředí a chorobami dědičnými je někdy značně neostrá a že se tyto dvě sféry v konečném výsledku mohou navzájem posilovat a doplňovat. Do jisté míry to platí i pro choroby infekční a parazitární, poněvadž pro ně může být zvýšená dědičná vnímavost.

Mimořádný význam pro výskyt a kumulaci dědičných chorob u psa má příbuzenská plemenitba, jíž se nutně používá při tvorbě každého nového plemene, a také liniový chov. Na jedné straně sice příbuzenská plemenitba urychleně fixuje požadované plemenné znaky, na druhé však může mít za následek utužení vlastností nežádoucích, mezi nimi i dědičných chorob. Nebezpečí jejich zakotvení a rozšíření je o to větší, že se jim z počátku z chovatelského hlediska často nevěnuje pozornost, poněvadž nějaký čas trvá, než se jejich dědičnost prokáže. Pokud jsou při příbuzenské plemenitbě přítomny recesivní defektní geny, snižuje se počet mláďat ve vrzích a zvyšuje se procento jejich úmrtnosti v poporodním období. Je to tak zvaný “Fading-Puppy-Syndrome“ – syndrom chřadnutí štěňat. Je nesporné, že je podmíněn celou řadou příčin. Je opět třeba zdůraznit, že dědičná je jak snížená tak i zvýšená rezistence a toho lze využít v chovatelské praxi k ozdravění chovů. Pro nezasvěceného bude jistě překvapující, že k tomu lze výborně využít cíleně zaměřeného liniového chovu. Tato metoda umožnila eliminaci defektních recesivních genů na příklad u kokršpanělů, basenžiů a šeltií, kde se ztráty z výše uvedených příčin snížily z původních 8 – 20% na pouhá 3 – 4%. Je zajímavé, že u některých dědičných chorob psů je pro jejich poznání důležité a charakteristické stáří, v němž se objevují první příznaky. Tak je tomu příkladně u “Storage Disease“, dědičné chorobě West Highland White teriérů, u níž se prvé příznaky objevují ve stáří tří měsíců, v devíti měsících dochází k úhynu za typických křečí.

Relativně nedávno bylo v USA popsáno nové dědičné onemocnění u basetů, připomínající známé onemocnění lidské, zvané “Bubble Babies“, při němž u dětí zcela chybí schopnost vytvářet protilátky proti jakékoliv infekci.

Rovněž v oblasti poruch chromosomů, nosičů dědičnosti, jsou známy zajímavé úchylky. U psů a u koček byly prokázány případy nadbytečného chromosomu, což vede k syndromu označovanému “XXY“. U zdravých zvířat jsou chromosomy XY. Tímto defektem postižení samci mají sice samčí vzezření, jejich varlata však jsou zmenšená a jsou neplodní.

Existují dědičné choroby, podmíněné abnormitou jediné bílkoviné molekuly, což má za následek poruchy ve sféře enzymů (látky, které ovlivňují a urychlují reakce v organizmu). Dobře prozkoumány jsou defekty jednotlivé bílkoviny u dědičných chorob krve, ku příkladu nedostatek faktoru VII. Nemocná štěňata trvale krvácejí z pupečního pahýlu, z dásní a také do vnitřních orgánů. Vzácnější je hemofilie B (nesrážlivost krve), označovaná též jako nedostatek faktoru IX či jako “vánoční choroba“, u níž jsou příznaky obdobné. Třetí takovou nemocí je „Wllebrandsova choroba“, při níž je nedostatek látek, nalepujících na sebe krevní destičky při poranění kapilár a cév, což má za následek nemožnost zastavení krvácení. Toto onemocnění je známo u 51 plemen psů, častěji se však vyskytuje zvláště u zlatých retriverů a u dobrmanů.

Mezi vrozené malformace je možno zařadit dědičné onemocnění srdce, při němž nedochází k dokonalému uzavření původního fetálního (plodového) krevního oběhu. Toto onemocnění, vyskytující se také u člověka, je u psů asi dvakrát častější u fen než u psů. Z hlediska mechanizmu působení je zajímavé tím, že je vázáno na více genů a aby se projevilo, musí být "špatných“ genů více než “dobrých“. Vrozené srdeční vady jiného typu jsou poměrně časté u Kavalír King Charles španělů.

K dědičným chorobám psů patří též kynologům vesměs dobře známá dysplazie kyčelních kloubů. Bylo o ní již hodně napsáno a nebudu se o ní podrobněji zmiňovat. Méně známá je u nás progresivní atrofie oční sítnice, označovaná zkratkou “PRA“. Toto velmi obávané oční onemocnění je podmíněno celou řadou dědičných poruch a probíhá za příznaků bolestivosti oka, zhoršujícího se vidění a posléze až úplného oslepnutí. Poměrně časté bylo toto onemocnění na příklad u labradorských retriverů, důsledným vyřazováním postižených jedinců z chovu se situace zlepšila. Velmi závažné je, že u plemen, u nichž standard vyžaduje malé, hluboko v lebce uložené oko, je toto onemocnění prakticky nemožné vymýtit. Vcelku se dělí “PRA“ do tří typů, jejichž dědičnost je recesivní. Jeden z těchto typů bývá mimo Anglii označován jako “anglická nemoc“ a to proto, že byl zvláště častý právě v Anglii. U briardů bylo zjištěno, že se toto onemocnění projeví nejčastěji mezi druhým až šestým rokem života. U border kolií se podařilo vyřazováním postižených zvířat z chovu snížit výskyt z původních 12% na 2%, což je jistě nemalý chovatelský úspěch.

Dědičná hluchota bílých bulteriérů postihovala dříve okolo 10% narozených štěňat, nyní je díky zákrokům v chovu toto procento nižší. Vyskytuje se rovněž u argentinských dog a to díky bulteriérovi, který byl v počátcích jejího chovu použit. Hluchota, vázaná na bílou barvu, je známa také u koček, u kterých je při kombinaci s modrýma očima dokonce dvacetkrát častější než u koček barevných.

Z četných typů onemocnění ledvin u psů bylo zatím u devíti prokázáno, že jsou dědičné.

U plemen psů s extrémně zkrácenou mordou jsou velmi časté dýchací obtíže. Poněvadž je narušen normální vztah mezi délkou horní čelisti a délkou lebky, mají tato plemena příliš dlouhé měkké patro a přibližně polovina též úzký nos jakož i problémy s hrtanem, což lze upravit jen chirurgickým zákrokem a to jen zčásti. U buldoků se vyskytuje zúžení průdušnice, což se nedá operativně odstranit. V těchto případech může siruaci zlepšit jen důsledné vyřazování postižených zvířat z chovu. Určité kosti hlavy obnášejí u psů s normálně utvářenou lebkou 20%, u buldoků je to však někdy jen 5%. Uvádí se, že zvířata s poměrem pod 15% by měla být vyřazována z chovu. Již v roce 1971 mne upozornil vynikající švýcarský veterinární neurolog profesor Dr R. Fankhauser, že zjišťuje nádory mozku mnohem častěji u boxerů než u plemen ostatních a že se domnívá, že je to ve spojitosti s extrémním zkrácením obličejové části lebky. Bylo by jistě velmi zajímavé a důležité vědět jak je tomu v tomto směru u anglických buldoků, u nichž je obličejová část lebky v poměru  k délce lebky ještě kratší. Těch však prof. Dr Fankhauser pitval jen neprůkazně malý počet.

U malých plemen psů se vyskytuje kolaps (selhání) průdušnice, což se projeví obvykle ve věku čtyř až šesti let. Tento pozdní výskyt samozřejmě velice ztěžuje vyřazování postižených zvířat z chovu. U flanderských bouvierů je zase známé ochrnutí průdušnice, které bylo zjištěno také u některých severských plemen psů. Toto onemocnění zatím nebylo pozorováno v Anglii.

U některých plemen psů je známa zvýšená vnímavost k určitým infekčním a parazitárním chorobám či případně jejich podstatně horší klinický průběh. Tak bylo referováno o větší citlivosti rotvajlerů a dobrmanů k parvoviróze, i když toto onemocnění samo není podmíněno dědičnými faktory. Chtěl bych upozornit také na specifickou psí brucelózu, jejímž výzkumem jsem se před léty zabýval v bývalém Československu, v Rakousku, Švýcarsku a Řecku. V roce 1967 bylo v USA referováno o velkých epizootiích infekčního zmetání ve velkých komerčních chovech bíglů, jejichž původcem byl nově objevený druh bakterie rodu Brucella, nazvaný Brucella canis. Infekce postižených psů probíhá vcelku mírně a nenápadně, feny však zmetají a u psů jsou záněty varlat, což vede později k jejich neplodnosti. Bylo zjištěno, že nákaza je přenosná na všechna plemena psů, primárně však byla vždy pozorována u bíglů. Také v Čechách jsem se svými spolupracovníky prokázal tuto nákazu ve velkém chovu bíglů pro laboratorní účely. U jiných plemen jsme jak u nás tak i v Rakousku, Švýcarsku a v Řecku neprokázali. Podobně byl jeden druh parazitických oblých červů, napadajících plíce, prokázán v USA jen u bíglů. Považuji za velmi pravděpodobné, že větší vnímavost bíglů k těmto nákazám je podmíněna dědičností.

Doufám, že i tento velmi kusý výčet některých dědičných chorob psů ukázal jak významným dílem se na jejich vymýcení musí podílet také chovatelé.


RNDr Zdeněk Šebek, CSc.

    Nahoru
 



 
 
KPPPK je jediným oficiálním klubem zastřešeným ČMKU s možností vydávat rodokmeny pro pražské krysaříky. Žádné jiné občanské sdružení nemá tento status a nezastřešuje chov pražského krysaříka.
 
 
 

Klub přátel psů pražských krysaříků 2009 - 2017 - správce webu - Pavla Čiháková - webmaster - Rubik