Woko - hlídač novinek



Poslední aktualizace:
26.03.2017
 

Krysaříci, krysy, mor a leptospiróza

Krysy byly odedávna nenáviděnými a nebezpečnými škůdci lidstva. Způsobovaly nepředstavitelné škody na skladovaných potravinách, osivu a zásobách všeho druhu a proto je člověk hubil všemi dostupnými prostředky, přesto však nad nimi až do současné doby nezvítězil. Ještě daleko větší význam než jako škůdci zásob měly krysy jako přenašeči některých nebezpečných nákaz člověka i zvířat. Již ve starověku kladli někteří učenci výskyt tehdy nejnebezpečnějšího onemocnění moru do spojitosti s krysami. V knize Samuelově je zmínka o onemocnění , které bylo velmi pravděpodobně morem a proběhlo v roce 1320 před Kristem a bylo kladeno do spojitosti s hlodavci. Později byla tato skutečnost potvrzena a bylo zjištěno, že “černá smrt“, jak byl mor tehdy nazýván, přechází na člověka z hlodavců, v lidských sídlištích především z krys. V populacích krys zprostředkovávaly přenos blechy morové (Xenopsylla cheopis). Z krys uhynulých na tuto nákazu přecházely blechy na lidi a infikovaly je. Mor probíhá u člověka ve dvou formách, bubonické (zhnisání mízních uzlin) a plicní, která se šíří mezi lidmi kapénkovou infekcí. U prvé formy, vyvolané sáním blechy, byla smrtnost až 50%, u druhé dokonce 100%. Rovněž pes je k nákaze morem vnímavý, smrtnost se uváděla okolo 30% u psů dospělých, u štěňat byla vyšší. Z toho co jsem uvedl je zřejmé, že morem byli postihováni i předkové dnešních krysaříků.

První pandemie (nákaza postihuje celé státy nebo i kontinenty) moru vypukla v šestém století po Kristu a do Evropy se rozšířila z Afriky, zemřelo při ní 100 milionů lidí. Druhá vypukla ve čtrnáctém století v Asii a v Evropě při ní zemřelo 25 milionů lidí, stejný počet pak v Asii a rovněž v Africe. Při poslední epidemii moru v Českých zemích v roce 1712 zemřelo jen v Praze 12 tisíc lidí, což bylo při tehdejší malé lidnatosti číslo obrovské.

Od středověku až do začátku osmnáctého století se v Českých zemích a ve střední Evropě vůbec vyskytovala jen krysa (Rattus rattus),Krysa (Rattus rattus) od té doby však rychle vymizela a nahradil ji potkan (Rattus norvegicus), Potkan (Ratus norvegicus) který sem pronikl z východu. V Čechách se krysa znovu objevila až po druhé světové válce a to v několika málo lokalitách při Labi v severních Čechách, kam byla zavlečena lodní dopravou ze severního Německa. V současné době je její výskyt nehojný a je omezen na zmíněné lokality. Oba druhy krys jsou si podobné, krysa bývá o málo menší, ocas je u ní delší než tělo, má větší uši a oči, u potkana je ocas kratší než tělo. Nároky na životní prostředí jsou u obou druhů dost odlišné. Krysa je teplomilnější než potkan a dává přednost místům suchým, proto se vyskytovala zvláště na sýpkách, půdách a v suchých skladištích. Výborně šplhá a skáče, v Káhiře jsem pozoroval v noci krysy v korunách palem vysokých téměř dvacet metrů. V podmínkách střední Evropy se krysy vždy zdržovaly prakticky jen v lidských sídlištích. Potkan na rozdíl od krysy šplhá jen nerad, zdržuje se v budovách v přízemí či v suterénních prostorách, ve sklepích a v kanalizaci, nevyhýbá se místům vlhkým a vodě a je výborným plavcem. Je značně agresivnější než krysa a s oblibou požírá maso, zatímco krysa je převážně vegetariánem. V ohniscích moru má krysa podstatně větší význam než potkan a to zvláště proto, že blecha morová je u ní mnohem častější než u potkana. Oba druhy krys jsou synanthropní, to znamená žijí v lidských sídlištích. Na rozdíl od krysy žije potkan v teplém ročním období s oblibou na březích řek, potoků a rybníků a to někdy i ve značné vzdálenosti od lidských sídlišť.

Vymizení moru ve střední Evropě na začátku osmnáctého století bývá kladeno do souvislosti s vymizením krysy a jejím zastoupení potkanem, k tomu ovšem přistupovaly ještě další faktory, například nahrazování domů dřevěných zděnými a bezesporu také i zvýšení hygienické úrovně.

Stojí za zmínku, že při stavebních úpravách byly v pražském hradě nalezeny přirozeně mumifikované mrtvoly krys, pocházejících ze středověku. V té době byly krysy hubeny omezenými prostředky a hlavní význam při tom měli psi a to především psi malí, kteří mohli krysy pronásledovat i v místech pro větší psy nepřístupných. V Praze to byli bezesporu především předkové dnešních krysaříků. Je třeba podotknout, že kočky domácí se dostávaly do střední Evropy až v době křižáckých válek, v Německu prý byly ještě v období od dvanáctého do patnáctého století vzácné. Ostatně psům se při hubení krys nemohly vyrovnat, na krysy se odvážily útočit jen některé zvlášť velké a odvážné. Napadené krysy a zvláště potkani se urputně brání a jsou nebezpečnými protivníky, jejich kousnutí jsou bolestivá a nebezpečná, proto z malých psů je mohli hubit jen ti mimořádně odvážní, hbití a rychlí. Takových mnoho nebylo, ale určitě jimi byli předkové dnešních krysaříků a ti byli jistě mimořádně ceněni.

Vymizení krys a moru a nástup potkana začátkem osmnáctého století mělo za následek ještě jednu velmi významnou změnu, která dosud nikde nabyla zmíněna. V odborné literatuře jsou jak potkan tak i krysa uváděny jako rezervoáry a přenašeči velmi nebezpečného onemocnění lidí a zvířat, leptospirózy, známé u člověka jako Weilova choroba. Jejím původcem jsou vláknité bakterie zvané Leptospira icterohaemorrhagiae a toto onemocnění je rozšířeno prakticky po celém světě. Studiím leptospiróz jsem se zabýval téměř čtyřicet let v některých zemích Evropy, Asie a Ameriky a tento výzkum přinesl řadu nových poznatků, mezi jinými i ten, že krysa se stává nosičem zmíněné leptospiry jen v těch místech, kde se současně s ní vyskytuje i potkan. V oblastech kde žila jen krysa jsem u ní nikdy nosičství L. icterohaemorrhagiae nezjistil. To je prakticky velmi důležité, poněvadž to znamená, že se Weilova choroba ve střední Evropě a tudíž i v Čechách až do začátku osmnáctého století vyskytovat nemohla a byla sem zavlečena až potkanem. Touto nebezpečnou nákazou tudíž nemohli být ohroženi ani psi používaní k lovu krys, tedy rovněž předkové našich krysaříků. Takže lze říci, že do začátku osmnáctého století byli předkové krysaříků ohrožováni morem, po jeho vymizení leptospirózou jejímž původcem je L. icterohaemorrhagiae. Úmrtnost na mor byla sice vyšší, mor se však objevoval vždy v delších časových intervalech, u leptospirózy byla úmrtnost sice nižší, ohrožení však bylo stálé. Pro člověka to platilo obdobně i když morové epidemie byly nesrovnatelně závažnější.

Leptospiróza jejímž původcem je L. icterohaemorrhagiae (a s ní prakticky identická L. copenhageni) vyvolává většinou těžce a někdy až smrtelně probíhající onemocnění lidí a zvířat, u člověka nazývané Weilova choroba. Začíná schváceností, bolestmi hlavy a ve svalech, zvláště lýtkových a je provázena vysokými teplotami. Bývá zánět měkkých plen mozkových, postižena jsou játra a ledviny, u těžkých případů bývá žloutenka. Těžký průběh onemocnění bývá zvláště u starších osob, u dětí může být naopak průběh lehký.

U psů probíhá nákaza podobně jako u člověka. Každoročně jsem z různých míst Čech a Moravy potvrzoval sérologickým vyšetřením případy Weilovy choroby jak u lidí tak i u psů, některé z nich končily smrtelně. V odborné literatuře se uvádí, že asi 2% onemocnění Weilovou chorobou u člověka je přeneseno ze psa, mé mnohaleté zkušenosti a řada cílených vyšetření však tomu odporují. U osob onemocnělých Weilovou chorobou jsem často prokázal protilátky na L. icterohaemorrhagiae i u jejich psů, což ovšem neznamená, že oni byli původcem nákazy. V obou případech byli původcem nákazy potkani, což potvrzuje i to, že ani v jednom případě kdy jsem nákazu zjistil u psů, nebyli postiženi jejich chovatelé.

K léčbě Weilovy choroby se jak u člověka tak i u zvířat používají s úspěchem antibiotika, léčba je ovšem úspěšná jen v tom případě, že jsou nasazena hned na začátku onemocnění, v pozdním stadiu bývají neúčinná.

K nákaze L. icterohaemorrhagiae dochází přímým či nepřímým kontaktem s nakaženým potkanem, přesněji řečeno s jeho močí. Nakažení potkani nejeví známky onemocnění, leptospiry jsou u nich po řadu měsíců ve velkém množství přítomny v ledvinách a s močí jsou vylučovány do zevního prostředí. Leptospiry nesnášejí vyschnutí, ve vlhkém prostředí nebo ve vodě s neutrální reakcí mohou však za příznivých podmínek přežívat i po řadu měsíců. Voda znečištěná močí nakažených potkanů je velmi častým zdrojem nákazy jak pro člověka tak i pro zvířata. Leptospiry pronikají do organizmu nejčastěji sliznicemi ale také pokožkou, zvláště jsou-li na ní drobná poranění. Člověk se nakazí nejčastěji při koupání či při práci v kontaminované vodě, při práci v kanálech či ve vlhkých místech, do nichž vnikají potkani. Časté bývají infekce u krmičů hovězího či vepřového dobytka a také u řezníků na jatkách, kde bývali potkani hojní navzdory prováděné deratizaci. Psi se nakazí při chytání potkanů, při pití kontaminované vody či při koupání v ní, ale také při očichávání a olizování půdy a předmětů kontaminovaných močí nakažených potkanů. Jak jsem vícekrát sám pozoroval, vnikají potkani také do kotců psů a požírají zbytky potravy v jejich miskách. Do misek často i močí a z nich se pak mohou nakazit jak psi tak i osoby, které s miskami manipulují. Psi si často na potkany zvyknou a nevěnují jim pozornost. Chtěl bych upozornit, že navzdory systematicky prováděné deratizaci jsou potkani stále hojní jak ve městech tak i na venkově a vyskytují se jak ve starých domech tak i v panelácích. Lze se s nimi setkat na nejrůznějších místech a nebezpečí nákazy L. icterohaemorrhagiae nelze proto v žádném případě podceňovat. Vyšetřoval jsem potkany z mnoha míst České republiky a všude jsem u nich prokázal nakažení L. icterohaemorrhagiae a to přibližně u 20 – 50%. Pražští krysaříci dnes již krysy či potkany neloví, nákazou touto leptospirózou jsou však ohroženi stále.

Jedinou spolehlivou ochranou psů před nákazou L. icterohaemorrhagiae je preventivní vakcinace proti leptospiróze, která se provádí dvěma injekcemi v rozmezí asi 3 – 5 týdnů. Pro udržení imunity je třeba vakcinaci jednou injekcí každoročně opakovat. Vakcinace proti leptospiróze je dostupná u veterinárního lékaře a obvykle se provádí při vakcinaci proti ostatním infekcím. U lidí se u nás vakcinace proti leptospiróze neprovádí a prevence Weilovy choroby proto spočívá v důsledném dodržování hygieny.

Závěrem bych chtěl říci, že předkové pražských krysaříků přežili morové pohromy a přežívají i ohrožení nebezpečnou leptospirózou a dalšími, dříve neznámými infekcemi jako je například parvoviróza či borelióza. Přežili i to, že jako plemeno upadli na dlouhou dobu v zapomenutí a tak věřme v jejich šťastnou hvězdu, kterou si plnou měrou zaslouží.

RNDr Zdeněk Šebek, CSc.

    Nahoru
 
2017

 
 
2016



 
 
KPPPK je jediným oficiálním klubem zastřešeným ČMKU s možností vydávat rodokmeny pro pražské krysaříky. Žádné jiné občanské sdružení nemá tento status a nezastřešuje chov pražského krysaříka.
 
 
 

Klub přátel psů pražských krysaříků 2009 - 2017 - správce webu - Pavla Čiháková - webmaster - Rubik