Woko - hlídač novinek



Poslední aktualizace:
21.07.2017
 

Leptospiróza – po celém světě rozšířenéa nebezpečné onemocnění psů a lidí

Leptospiróza zahrnuje velkou skupinu horečnatých infekčních onemocnění zvířat a lidí, rozšířených prakticky po celém světě. Řadí se k zoonózám, což jsou onemocnění, která se přenášejí ze zvířat na lidi. Ohniska této choroby existují jak v nedotčené tak i v kultivované přírodě a dokonce i přímo v lidských sídlištích. Zvláště ve vlhkých tropech a subtropech patří leptospiróza k nejčastějším a nejnebezpečnějším onemocněním zvířat a lidí a často tam probíhá ve formě rozsáhlých epizootií a epidemií (= hromadný výskyt). V chovech hospodářských zvířat, zvláště skotu a prasat, způsobuje v celosvětovém měřítku obrovské ekonomické ztráty. Některé sérotypy leptospiry vyvolávají lehčí, jiné těžká až smrtelně probíhající onemocnění. Původci leptospirózy jsou vláknité bakterie rodu Leptospira, zařazované ke spirochétám.

Vůbec poprvé byla leptospiróza popsána u psů a to v roce 1850 pod názvem “psí tyfus“, koncem devatenáctého století bylo toto onemocnění přejmenováno na “Štuttgartskou nákazu psů“. Původce nebyl v té době ještě znám, až v roce 1922 zjistil profesor brněnské Vysoké školy veterinární Dr Jan Lukeš, že jsou to spirochéty. V roce 1933 se pak podařilo Klarenbeekovi a Schüffnerovi izolovat ze psa postiženého Štuttgartskou nákazou leptospiru, kterou nazvali Leptospira canicola (canis = pes). Bylo zjištěno, že se tento sérotyp vyskytuje u psů na celém světě a způsobuje u nich většinou těžké, někdy i smrtelné onemocnění, probíhající někdy v rozsáhlých epizootiích. V minulém století proběhly takové epizootie ve dvacátých letech také u nás, například na Brněnsku. Kromě sérotypu canicola, u něhož je pes považován za hlavní rezervoár, byly u psů již dříve známy nákazy sérotypem interohaemorrhagiae, který je původcem těžce probíhající leptospirózy u lidí i domácích zvířat a to prakticky na celém světě. Později byly v různých částech světa popsány u psů nákazy ještě řadou dalších sérotypů leptospir.

Do současné doby bylo popsáno více než 150 sérotypů leptospir, které jsou morfologicky naprosto identické, lze je však rozlišit sérologicky. Rezervoáry patogénních (onemocnění způsobujících) leptospir jsou různé druhy savců, především hlodavců, ale též hmyzožravců, šelem, kopytnatců a také netopýrů a vačnatců. Každý sérotyp leptospir má svůj hlavní rezervoár, to je hostitele, na kterého se během dlouhého vývoje adaptoval, kromě toho pak obvykle existují ještě t. zv. rezervoáry vedlejší, což jsou obvykle druhy s hlavním rezervoárem geneticky příbuzné.U hlavního rezervoáru nevyvolává specifický sérotyp vážnější onemocnění, nákaza probíhá většinou bez klinických příznaků, zato však je dlouhodobá, leptospiry se udržují v ledvinách a jsou vylučovány s močí často po měsíce, v některých případech i déle než rok. U ostatních druhů, které nejsou s hlavním rezervoárem příbuzné, má infekce za následek méně nebo více vážné onemocnění, nikdy však u nich nedochází k dlouhodobému uchovávání leptospir v ledvinách. Proto je hlavní rezervoár pro trvalou existenci příslušného sérotypu nezbytně nutný, ve vedlejších rezervoárech se dlouhodobě udržet nemůže. Ve vodě nebo ve vlhké půdě neutrální reakce mohou leptospiry přežívat po řadu měsíců, v suchém prostředí rychle hynou. Výborně snášejí nízké teploty včetně mrazů, naopak teploty nad 50°C je velmi rychle usmrcují. Jsou velmi citlivé na všechny druhy dezinfekčních prostředků a nesnášejí také prostředí zásadité či naopak kyselé.

Ačkoliv je pes všeobecně považován za hlavní rezervoár sérotypu canicola, nemůže být podle mého názoru rezervoárem původním a to především proto, že u něho nákaza sice probíhá chronicky, vyvolává však při tom v naprosté většině případů těžké až smrtelné onemocnění, což u hlavních rezervoárů nebývá. Podle mého názoru je třeba hledat původní rezervoár mezi divoce žijícími psovitými šelmami, které jsou psovi geneticky blízce příbuzné. Proto by v úvahu připadal především vlk, který je považován za přímého předka psa, protože však je se psem druhově prakticky totožný, je pravděpodobné, že u něho bude nákaza probíhat stejně jako u psa. V odborné literatuře jsem nenašel údaje o nálezu protilátek na L. canicola u vlků, ovšem vyšetřeno jich bylo zřejmě jen velmi málo. Sám jsem vyšetřil jen dva vlky ze zoologické zahrady, kde se u nich vyskytla smrtelně probíhající žloutenka a zjistil jsem, že šlo o nákazu sérotypem icterhaemorrhagiae. Lišek, které jsou psovi vzdáleněji příbuzné, jsem vyšetřil velký počet, protilátky na L. canicola jsem u nich neprokázal. Blízkým příbuzným vlka resp. psa je šakal, u něhož byla v Israeli zjištěna nákaza L. canicola dokonce izolací kmene tohoto sérotypu, v této zemi však žijí t. zv. paria psi (polodivoce až divoce žijící), od nichž se mohou šakali nakazit. V Sudánu jsem vyšetřil poměrně velký počet šakalů, protilátky na L. canicola jsem u nich však neprokázal ani v jednom případě. Podle mého názoru zůstává otázka původního hlavního rezervoáru L. canicola zatím otevřená, je však nejvýš pravděpodobné, že jím musela být psovitá šelma psovi geneticky blízce příbuzná.

Jak jsem se již zmínil, průběh onemocnění psa sérotypem canicola může být velmi těžký, poměrně často smrtelný a to zvláště u psů starých. Psi, kteří onemocnění přežijí, se mohou jevit jako zdraví, vylučují však leptospiry po řadu měsíců, někdy i déle než rok. Nemocní psi mají vysokou horečku, jsou schvácení, mají stále žízeň, nepřijímají potravu, zvracejí, mají úporný a často krvavý průjem, páchne jim z tlamy v níž se tvoří vředy a objevuje se žloutenka, která je dobře patrná zvláště na bělmu oka. Velmi těžce bývají postiženy zvláště ledviny, jejichž selhání bývá v mnoha případech příčinou úmrtí. Smrtnost bývá 10 – 80%. K léčení se používají antibiotika a pokud jsou nasazena hned na začátku onemocnění, bývají vesměs úspěšná, v pozdějším stadiu onemocnění naopak neúčinná. Nemocný pes je zdrojem nákazy pro psy, domácí zvířata i člověka. Nákazou jsou ohroženi zvláště majitelé a chovatelé psů, psovodi a veterináři. U člověka bývá onemocnění sérotypem canicola středně těžké, žloutenka se vyskytuje vzácněji. O průběhu nákazy u domácích zvířat je málo spolehlivých údajů, vcelku však lze říci, že bývá vesměs mírný.

Na svém pracovišti, Národní referenční laboratoři pro leptospiry, jsem v letech 1955 – 1990 vyšetřil na leptospirózu tisíce psů z Čech a Moravy, ale také z Rakouska, Švýcarska a z Řecka. Na základě svých zkušeností musím říci, že mnohé z toho, co je uváděno v odborné literatuře a je všeobecně uznáváno, neodpovídá skutečnosti. U psů byla pozornost soustředěna vždy především na sérotypy canicola a icterohaemorrhagiae (včetně s ním téměř totožný copenhageni), které jsou rozšířeny po celém světě. Z nich pouze canicola bývá původcem rozsáhlých epizootií u psů. Ještě po druhé světové válce byl tento sérotyp v našich zemích nejčastějším původcem leptospirózy psů, ve druhé polovině padesátých let jsem jej však u psů v jihovýchodních Čechách a na jihozápadní Moravě neprokázal a později jsem totéž zjistil i v ostatních regionech obou zmíněných zemí. Mizení nákazy L. canicola v populacích psů bylo zjištěno také např. v Dánsku, Chorvatsku a v bývalé NDR, v sedmdesátých létech jsem totéž pozoroval také v Rakousku a ve Švýcarsku, pozitivní nálezy jsem však měl u psů v Řecku. V r. 1972 jsem spolu s Dr. Z. Wurstem publikoval práci o leptospiróze psa na území bývalé ČSSR a o jejím významu pro nákazu člověka a upozornili jsme, že je vzhledem k chybění L. canicola prakticky nulový.

Poněvadž jsem se o nákaze sérotypem icterohaemorrhagiae podrobně zmínil ve svém článku v č. 2/2002 tohoto zpravodaje, omezím se jen na další sérotypy leptospir, což jsou grippotyphosa, sejroe (včetně dalších dvou blízce příbuzných ), saxkoebing, bratislava a pomona. Všechny zmíněné sérotypy jsou v odborné literatuře uváděny jako možní původci leptospirózy psa ve střední Evropě. V České republice je z nich jak u zvířat tak u lidí nejčastější sérotyp grippotyphosa. Onemocnění tímto sérotypem je u člověka nazýváno polní nebo také žňová horečka a to proto, poněvadž se vyskytuje i v epidemiích v době žní či začátkem podzimu zvláště u lidí, pracujících na polích. Hlavním rezervoárem je hraboš polní, vedlejším různé druhy hrabošů a myší. U člověka probíhá onemocnění poměrně lehce jako horečnatý stav, u psů je uváděna řada příznaků. Spolu s MVDr. Z. Wurstem jsme po několik let vyšetřovali skupinu 498 služebních psů vždy dvakrát za rok sérologicky na leptospirózu a sledovali současně jejich klinický stav. Při tom jsme vícekrát zjistili, že u některých psů během dvou vyšetření stoupnul titr protilátel na L. grippotyphosa z negativity do vysokých hodnot, což znamenalo, že se tímto sérotypem museli nakazit. Ani u jednoho z těchto psů však nebyly zaznamenány známky onemocnění a psovodi nepozorovali ani jakoukoliv změnu v jejich chování. Na základě tohoto zjištění jsme provedli a prof. Dr Sixlem a MVDr Caspaarem experimentální nákazu tří štěňat čerstvě izolovaným kmenem L. grippotyphosa a sledovali jejich zdravotní stav a v několikadenních intervalech je vyšetřovali sérologicky na leptospirózu. Po celý měsíc sledování nejevila štěňata známky onemocnění, jejich laboratorní vyšetření byla v mezích normy, vysoce však stoupla hladina protilátek na L. grippotyphosa. Tento experiment potvrdil naši domněnku, že nákaza psa L. grippotyphosa zřejmě probíhá bez známek onemocnění a projeví se jen vzestupem hladiny protilátek. Považuji za velmi pravděpodobné, že tomu je obdobně také při nákaze psa sérovary sejroe (resp. istrica a polonica), saxkoebing a bratislava, ačkoliv je v odborné literatuře uváděna řada různých příznaků. Stejně jako u L. icterohaemorrhagiae ani u dalších zmíněných sérotypů leptospir není podle mých zkušeností pes možným zdrojem nákazy pro člověka, nákazu šíří pouze při onemocnění sérotypem canicola.

Ačkoliv se v současné době v našem státě a rovněž v některých dalších evropských zemích nákaza psů L. canicola nevyskytuje, je stále ještě častá např. v rozvojových zemích a také na jihu a jihovýchodě Evropy, kde se stále ještě vyskytují toulaví psi. Na to je třeba myslet když do těchto zemí cestujeme se psem a nechat jej proti leptospiróze vakcinovat. Všechny u nás dostupné vakciny jsou proti L. canicola účinné.

Chtěl bych ještě poznamenat, že spolehlivá diagnóza leptospirózy je jak u psa tak i u člověka možná jen na základě opakovaného sérologického vyšetření, které provádějí specializované laboratoře.

RNDr Zdeněk Šebek, CSc.

    Nahoru
 



 
 
KPPPK je jediným oficiálním klubem zastřešeným ČMKU s možností vydávat rodokmeny pro pražské krysaříky. Žádné jiné občanské sdružení nemá tento status a nezastřešuje chov pražského krysaříka.
 
 
 

Klub přátel psů pražských krysaříků 2009 - 2017 - správce webu - Pavla Čiháková - webmaster - Rubik