VELKÝ ODBORNÍK V KYNOLOGII - PAN RNDR ZDENĚK ŠEBEK, CSC

Jistě jste si přečetli v našem zpravodaji vysoce odborné články, které, vzhledem k naší dlouholeté spolupráci pro nás vypracoval známý znalec v přírodních vědách a tím i v kynologii pan RNDr Zdeněk Šebek, CSc, Je současně velkým příznivcem tvorby našich národních plemen, které jsou spojeny s historií našeho národa. Proto nám do našeho zpravodaje přímo s plným povzbuzením odborné články zasílá, za což mu vyslovujeme plnou úctu a poděkování.

Podívejme se proto jaký odborník posiluje naše vědomosti.
Pan RNDr Zdeněk Šebek, CSc se narodil 31. srpna v Zásmukách, v okrese Kolín, jako druhý syn MUDr Antonína Šebka, státního obvodního a odborného zubního lékaře a Ludmily Šebkové, která pomáhala jeho otci v ordinaci. V r. 1933 byl otec přeložen do Jindřichova Hradce, kde Zdeněk Šebek v r. 1936 začal studovat na státním reálném gymnasiu. Když byly v r. 1938 zabrány Sudety, přišel jeho otec téměř o všechny obce svého obvodu a byl proto přeložen do Německého Brodu, kde zastával funkci městského lékaře. Začátkem roku 1939 se tam celá rodina přestěhovala. Zde Zdeněk pokračoval ve studiu na gymnasiu a v r. 1944 maturoval. Po revoluci v květnu 1945 se přihlásil na přírodovědeckou fakultu univerzity Karlovy v Praze a studoval zoologii a anthropologii. Od r. 1948 byl demonstrátorem a o rok později pomocnou vědeckou silou v Ústavu pro všeobecnou a pokusnou zoologii, vedenou prof. Dr J. Komárkem. Po předložení disertační práce “Studie o sérologické příbuznosti některých našich zástupců čeledi Muridae“ a po absolvování rigorozních zkoušek ze zoologie a anthropologie byl v r. 1951 promován doktorem přírodních věd.
V roce 1949 se oženil a jeho manželka mu byla v jeho vědecké činnoti vždy oporou. Mají dva potomky dceru a syna. V r. 1956 nastoupil jako vedoucí parazitologické laboratoře v Krajské hygienické stanici v Jihlavě.
V r. 1953 absolvoval základní vojenskou službu a týž rok nastoupil jako vědecký pracovník v Ústavu pro výzkum obratlovců Čs. akademie v Brně, kde působil do r. 1956. Na novém pracovišti v Jihlavě vedl od r. 1957 současně oddělení pro desinfekci, desinsekci a deratisaci. V r. 1962 se stal vedoucím nově zřízeného parazitologického oddělení, v r. 1964 ustanovilo ministerstvo zdravotnictví na jeho pracovišti Národní referenční laboratoř pro leptospiry a ministr zdravotnictví ho pověřil jejím vedením. Tuto laboratoř vedl až do svého odchodu do důchodu v roce 1990.
Od r. 1963 byl členem mikrobiologické komise poradního sboru hlavního hygienika ČSSR a od ustanovení samostatné parazitologické komise byl několik let jejím vedoucím. Byl činný rovněž jako člen výboru Čs. společnosti parazitologické při Čs. akademii věd. Působil rovněž v řídící skupině státního plánu výzkumu v problematice přírodně ohniskových nákaz. Od r. 1966 byl externím spolupracovníkem Parazitologického ústavu Čs. akademie věd, od r. 1969 pak externím spolupracovníkem hygienického ústavu lékařské fakulty univerzity ve Štýrském Hradci.
V r. 1965 předložil kandidátskou disertační práci “Rezervoáry leptospir v přírodních a anthropourgických ohniskách a pokus o typizaci ohnisek leptospiróz na území ČSSR“ a po jejím obhájení obdržel hodnost kandidáta věd (CSc).
Co se týče jeho vědecké činnosti, zabýval se výzkumem drobných zemních savců a netopýrů, při němž zaznamenal některé prioritní nálezy. Věnoval se rovněž postembryonálnímu vývoji hraboše polního a studiu nových kritérií druhu myšovitých hlodavců pomocí serologických metod morfologie hlaviček spermií. Ve spolupráci s dalšími pracovníky publikovali výsledky výzkumu savců v Afganistanu.

Mimořádnou pozornost věnoval výzkumu leptospirózy, jejím hostitelům, ohniskovosti, epidemiologie a epizootologie a to jak na území našeho státu tak i v Rakousku, téměř na celém území bývalé Jugoslavie, ve Švýcarsku, Bulharsku, Řecku, Libanonu, Afganistanu, Mongolsku, v Egyptě, Sudánu, na Kapyerdských ostrovech, na Kubě, v Kolumbii a Equadoru. Publikoval rovněž prvé zjištění leptospirózy v Mongolsku, se spolupracovníky v Afganistanu a v ostatních zemích prokázal existenci dosud neznámých sérovarů leptospir či jejich nových hostitelů. Intenzivně se zabýval výzkumem leptospirózy u divoce žijících i domácích zvířat, mezi nimi zvláště také u psů a publikoval řadu nových poznatků. Publikoval rovněž práce o profesionalitě leptospirózy.
V letech 1953 – 1969 prováděl výzkum tularemie na jižní Moravě a z divoce žijících drobných savců izoloval řadu kmenů původce tohoto onemocnění.
V r. 1976 spolu se spolupracovníky zjistil a publikoval první případ výskytu specifické psí brucelózy (Brucella canis) v bývalé ČSSR, což byl současně druhý výskyt tohoto onemocnění psů v Evropě. Výzkum této choroby pak prováděl rovněž v Rakousku, Švýcarsku a v Řecku a to jak u psů tak i u divoce žijících zvířat. Vypracoval také novou sérologickou metodu diagnostiky.
V r. 1987 publikoval první případ boreliózy psa v Evropě a to u svého akita-inu, kterého importoval z Itálie (Ch. Yoi di Cambiano), jež byla prvním akita-inu u nás.
Od r. 1957 pak prováděl intenzivní výzkum parazitických krevních a tkáňových prvoků u drobných zemních savců a u netopýrů a to jak na území našeho státu tak i v Maďarsku, Rakousku, Švýcarsku, Jugoslávii, Bulharsku, Řecku, v Egyptě, Sudanu a v Afganistanu. Publikoval řadu prioritních nálezů a to i v celosvětovém měřítku. Studoval také ektoparazity drobných zemních savců a netopýrů a publikoval některé významné nálezy.
Celkem publikoval okolo 250 vědeckých, populárně vědeckých a odborných prací a to jak u nás tak i v Polsku, Maďarsku, Rakousku, Švýcarsku, Německu a ve Francii. Podílel se jako spoluautor na jedné vědecké a jedné odborné knižní publikaci.
Přednášel na mnoha vědeckých symposiích a kongresech věnovaných problematice savců, parazitologie, infekčních chorob, přírodní ohniskovosti nákaz, tropických chorob, epidemiologie a epizootologie a to jak u nás tak i v zahraničí.
Čs. lékařská společnost J. E. Purkyně mu udělila čestnou plaketu za zásluhy o výzkum leptospirózy. Presidium Čs. akademie věd v r. 1985 pak stříbrnou plaketu G. J. Mendela za zásluhy o rozvoj biologických věd. V r. 1987 mu udělila Čs. společnost parazitologická při Čs. akademii věd čestné členství a v r. 1994 univerzita Karla Františka ve Štýrském Hradci plaketu a diplom s díkem a uznáním za 25 let vědecké spolupráce s jejím lékařskou fakultou.
Pracoviště, které v Jihlavě vybudoval, zvláště Národní referenční laboratoř pro leptospiry, bylo v odborných kruzích celosvětově známé a navštívili je vědečtí pracovníci z Polska, Maďarska, bývalého Sovětského svazu, Rakouska, Německa, Švýcarska, Francie, Anglie, Egypta, Sudanu, Ghany, Kuby, Kolumbie, Chile, Spojených států a Japonska.
Jeho největší zálibou byla od útlého dětství zvířata a z nich především psi. Ti byli chováni v rodině již před jeho narozením. Jeho první vlastní pes byla německá doga, kterou dostal jako štěně k desátým narozeninám. Po ní následoval hrubosrstý foxteriér, erdelteriér, dva barzojové a německý ovčák, který byl výborně vycvičený. V r. 1943 pak importoval z Německa prvního sloughiho do střední Evropy. Měl rovněž vynikajícího irského setra. Kromě toho choval krotkého vlka, lišku, jezevce, dinga a mnoho dalších zvířat. Spolu s manželkou měli skye teriéra, dva malé knírače, z nichž jeden byl import z Německa (Ch. Prinz von der Stahlburg) a druhý, který absolvoval zkoušku z výcviku ZVV1 (Diblík z Klánovických borů) .V r. 1985 importoval z Rakouska první argentinskou dogu (Int. Ch. Duda Knausser de Agnes), která byla zakladatelkou chovu tohoto plemene u nás. A konečně v r. 1989 z Holandska fenu amerického stafordširského teriéra (Svět. vítěz mladých, 2 x klubová vítězka Chasqui Black Bessie). V současné době mají doma devítiměsíčního malého německého špice (Geoffrey z Tichého háje).
V klubu chovatelů kníračů byl několik let členem výboru a chovatelské komise, krátkou dobu pak vedoucím výcvikové komise. Z pověření výboru vypracoval návrh zkoušek z výcviku malých plemen psů. Nějaký čas byl členem výboru Klubu chovatelů amerických stafordširských teriérů. Po léta spolupracoval s německým Dogo Argentino Clubem. V r. 1997 mu výbor Jihlavského kynologického klubu k výročí padesáti let své existence udělil čestné uznání.
V našich, slovenských, rakouských, švýcarských a německých kynologických časopisech publikoval články o plemenech psů, jejich standardech a také o chorobách psů.
Závěrem k jeho celoživotní vědecké práci je tedy možno konstatovat, že jeho největšími zálibami byli psi a vědecké kynologické práce. Ta byla velmi náročná, mnohdy nesnadná, ale zato prospěšná a pro něho zpracovávaná s nadšením a radostí, neboť dosáhla požadovaných výsledků.
Budeme se těšit na jeho další odborné články, které pro nás budou vždy poučením.

Ing. Jan Findejs